Semináře a konference

Nejen o lidech bez povolání, (english version)

Než přikročím k vlastní přednášce, chtěl bych reagovat na projev pana Rychetského. Již při rozhovorech, které jsem v Praze vedl včera, jsem si uvědomil, že o problémech vlastně diskutujeme ve dvou odlišných rovinách. Já a moji kolegové ze západu hovoříme o úplně jiné situaci v médiích a politice než vy. Mohli jste si toho všimnout při dosavadních přednáškách a nejinak tomu bude s přednáškou mojí.
Připadá mi, stejně tak jako ostatním kolegům ze západních zemí, a tím myslím i pana Curryho, že co se týče české situace, jsme tak trochu poslové z mediální budoucnosti. Česká situace mi totiž připomíná situaci německou asi tak patnáct let po druhé světové válce. Nacházíte se ve společnosti, která prožívá přechodné období, stejně tak jako tehdy i Německo, a otázka, jak se média mohou demokraticky rozvíjet, nebo jak mohou být umlčována, musí být v této fázi nevyhnutelně rozhodnuta.
Německo se tehdy velmi poučilo z aféry kolem týdeníku Der Spiegel v roce 1962. Der Spiegel zveřejnil článek o manévrech Severoatlantické aliance a velmi kriticky se vyjádřil o stavu německého Bundeswehru. Vláda to považovala za vlastizradu, policie prohledala redakci, jednatelé společnosti a členové redakce byli zadrženi a odvezeni do vězení, časopis nesměl vycházet. Veřejnost se však proti tomu vzbouřila a tento protest otevřel a zajistil tisku, dodnes a doufám že navždy, základní práva svobody. a dnes v Čechách nastala, bohudíky ne úplně stejná situace, protože neřešíte otázku, zda bude redakce Respektu vzata policejním útokem, ale když předseda vlády veřejně prohlásí, že chce nějaké noviny zničit, tak přece jen snadno srovnatelná. Pak už nejde o to, co je v dotyčném článku opravdu napsáno, ani o otázku objektivity a informací, ale jedná se o otázku svobody názoru. Bránit svobodu názoru patří k základním hodnotám demokratické společnosti. Proto vám přeji, aby se vám podařilo to, čeho jsme v Německu dosáhli. Že tuto svobodu brání demokratická společnost jako celek a nejen jedna malá redakce nebo jen média, která jsou zaměřena na intelektuály, na dřívější hnutí za občanská práva a na další, kterým záleží na demokracii ve společnosti.
Ještě bych chtěl říci několik vět k panu Rychetskému, a potom se již budu věnovat situaci v Německu.
Byla mi sympatická otevřenost pana Rychetského. Politici hovoří zřídka o svých mocenských nárocích, většinou je tají. Pan Rychetský byl příjemným způsobem brutální. Sice to tak nemyslel, ale vyznělo to tak. Za celý svůj život, i když tak starý zase nejsem, teď mi bude padesát, jsem takový projev od demokratického politika ještě neslyšel. Projev, ve kterém je tak otevřeně formulovaná redukce médií na jakéhosi pošťáka mezi politikou a veřejností, má pro mě leninistické základy. V oné terminologii se to nazývá transmisní řemen mezi stranou a veřejností. a že dnes může zaznít opět něco takového, mě ohromilo. a také trochu potěšilo, protože když je to formulováno tak otevřeně, je možné se o tom pohádat. Vyjádřil jsem se k tomu spontánně, už to nechci opakovat. Chci však ještě zareagovat na jeden trik, který tito politici běžně používají, i pan Rychetský ho použil. Říká, že je mediální zákon potřeba, protože je nutno bránit se proti dětské pornografii, neofašismu a nenávisti vůči cizincům. To je dokonalý nesmysl. Jistěže je třeba se proti těmto jevům bránit, ale ne pomocí mediálního zákona, nýbrž v zákonech týkajících se trestního práva. V každé normální demokratické společnosti jsou k dispozici trestní zákony proti dětské pornografii a sexuálnímu zneužívání. Tyto trestní zákony postihují jak otce, kteří prodávají své dcery, tak novináře, kteří fotografie takového druhu rozšiřují.
V mediálním zákonu nic takového upravováno být nemusí. U nás v Německu existuje zákon proti popírání holocaustu. Neplatí jen pro média, ale pro všechny. Platí pro každého fašistu, který se postaví na ulici a tvrdí, že Židé nebyli posíláni do plynu. To nemusí stát v mediálním zákoně, to není problém médií, ale problém společnosti. Tyto zákony jsou zaměřeny proti deformaci společnosti obecně, nejen proti médiím. Pokud tedy někdo přijde a řekne, což je na první pohled velmi srozumitelné, že je potřeba bránit se proti dětské pornografii, a proto je třeba vydat mediální zákon, je to trojský kůň, jehož pomocí lze dostat pod kontrolu média jako taková. Když se proti tomu budete bránit, nedají si to líbit.
Je to hrubé zjednodušení a není to pravda.
Dnes se zabýváte otázkou, jak je možné média regulovat. V projevu pana Rychetského slyšel nesčetněkrát jedno slovo: kontrola, kontrola, kontrola, kontrola. Média nesmějí být kontrolována. Jistěže se média dopouští chyb a překračují hranice, musí se ale regulovat sama. Pokud se proviní proti trestnímu zákonu, dostanou se před soud. Ale zřizovat určitá kontrolní grémia politického druhu, tomu se musíte vzepřít. V Německu existuje následující způsob samoregulace: máme Tiskovou radu, která je volena. Stejnou měrou jsou v ní zastoupeni vydavatelé, tedy vlastníci médií a žurnalisté. Ti mají Tiskový kodex, který byl sestaven samotnými novináři, médii. Tento kodex upravuje, co se smí a co ne. Je v něm obsaženo všechno, i kudy má vést hranice mezi reklamou a redakcí. Každý člověk v zemi má právo zavolat Tiskové radě a stěžovat si. Tisková rada sama kontroluje a pozoruje všechno. Podléhají jí všechna média bez výjimky. Pokud dojde k nějakému přestupku, Tisková rada vysloví důtku a média jsou povinna ji sama uveřejnit. Pro příklad: Bildzeitung, velké německé bulvární noviny, uveřejnily fotografii ministra ze strany Zelených, která pochází z jeho mladých let a tvrdily, že muž má v ruce obušek a chce zbít policistu. Ve skutečnosti to nebyl obušek, ale lano, kterého se onen muž držel. Tisková rada vyslovila důtku a Bildzeitung ji uveřejnil. Takovéto případy mohou média regulovat sama, k tomu nepotřebují stát.
Vy nyní zřejmě vedete rozhodující boj o získání svobodného prostoru pro názory v médiích. Jde o otázku svobody názoru, nikoli o otázku objektivity. I toto je v těchto dnech velmi rozšířené téma. Média vůbec nemusí být objektivní. To není jejich úloha. Existují média, která přinášejí názory a sama uvádějí, že rozšiřují názory určitého směru. Týdeníky například jsou pouze názorovými médii, nepřinášejí žádné zprávy, jen je otiskují, vysvětlují pozadí, komentují, a to vůbec nelze dělat objektivně. Bylo by možné pořádat o tom, co vlastně objektivita je, zda vůbec existuje, je-li člověk vůbec schopen být objektivní, o čemž já silně pochybuji. O to ale nejde. Jde o to, zda lidé mohou svobodně vyjádřit svůj názor. V mezích trestního zákona. a to je všechno. Tím politika nic neztratí. Politika chce média zneužívat, a jak, to jsme slyšeli na dnešní konferenci. To máme v Německu už za sebou. Vláda, která by si dovolila takový útok jako na Respekt, by přišla o hlavu, byla by svržena. Divím se, že si zdejší vláda takové riziko neuvědomuje, ale to je možná průvodním jevem tohoto přechodného období. Je přece velmi riskantní, když vláda prohraje soud. Co bude pak? Odstoupí? Dostane od justice potvrzení, že je zkorumpovaná? Cožpak to nedokáže domyslet do konce? Udivuje mě to, ale je to velmi poučné a dovedu si představit, že na tomto příkladu bude pro českou společnost učiněno velmi závažné rozhodnutí pro budoucnost.
Nyní konečně pohovořím o Německu a o vztahu médií a politiky z mého pohledu - a uvidíte, že sice máme fázi tohoto elementárního střetu už za sebou, ale že je to ještě daleko složitější než to, co zažíváte vy nyní. Příspěvky pana Curryho a ostatních kolegů byly nesmírně zajímavé a já mám svým způsobem stejný názor na to, čeho si mí kolegové všímají. Vztah politiky a médií se v demokratické společnosti stává nepřehledným. V té nepřehlednosti ale je právě půvab. Tak, a nyní se dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl říci.
První, co ztratí novinář, který se zabývá politikou, je respekt před ušlechtilými motivy politiků. První, co ztratí politik, je respekt před pravdymilovností novinářů. V této vyhrocené tezi se odráží věčně rozpolcený vztah mezi těmi, kteří nesou zodpovědnost za informovanost a orientaci veřejnosti a těmi, kteří řídí stát a společnost. Média a politika v demokraticky uspořádané společnosti, to je neřešitelný rozpor mezi blízkostí a odstupem, bratříčkováním a kritikou, instrumentalizací a vyslovením nesouhlasu. Publicista Hans Magnus Enzensberger o profesionálním politikovi říká: "Je to většinou člověk bez povolání." To by se stejně jedovatě dalo říci i o novinářích. Lidé od novin a politici jsou si v mnohém podobní, mimo jiné také ve sklonech ke spekulaci a zahrávání si a dále v polovzdělanosti, kterou před veřejností samozřejmě pečlivě skrývají a vystupují pod pláštíkem skvěle informovaných expertů. "Politici a novináři", řekl jednou bývalý spolkový kancléř Helmut Schmidt, "sdílejí společný smutný osud - často dnes hovoří o věcech, které pochopí až zítra." To myslím stav polovzdělanosti zcela vystihuje.
Média a politici jsou vzájemně propojeni v komplikovaném, velmi rozporuplném vztahu. Budeme-li média chápat jako čtvrtou moc demokracie, totiž tu, která ostatní tři státní moci (tedy výkonnou, zákonodárnou a soudní) kontroluje, pak je jedinou, jejíž vztah k ostatním třem není konkrétně upraven ústavou. Ústava zaručuje pouze v obecné formě svobodu názoru a práva na informace; vedle nich existují tiskové zákony, které upravují zodpovědnost uvnitř médií a informační povinnosti státních úřadů. Mimo ně však, zjednodušeně řečeno, panuje zákon džungle. Média a politici jsou na sobě životně závislí - jedni získávají díky politikům náklad a sledovanost (a tím peníze), a ti druzí by bez mediálního zprostředkování nemohli provozovat úspěšnou politiku. To říká vše a vysvětluje oboustranné pokušení: uzavírat obchody k oboustrannému prospěchu, oportunismus, přinejmenším názorová (když ne dokonce materiální) korupce, deformování pravdy a skutečnosti. To je samozřejmě jen jedna stránka věci a celou záležitost zamotává: ruka, která včera ještě pohladila a pomohla, může už zítra trestat a ublížit, a to oběma směry. Politici si připadají být médii nespravedlivě pronásledováni, média od politiků znevažována nebo odstavována.
Sem patří také to, že politici mají přinejmenším ve veřejnoprávním rozhlase a televizi, nepřímo ale i v novinách a časopisech, vliv na obsazování vedoucích pozicí. To už je pak úplně zkomplikované: Pokud bude stoupenec, nebo alespoň domnělý stoupenec strany, do funkce dosazen, měl by přirozeně projevit vděčnost. Pokud tak neučiní, riskuje kariéru, nebo bude přinejmenším peskován a potrestán interně. Politika si své právo na zasahování do vedoucích pozic v rozhlase a televizi brání železnou rukou a všechny pokusy o zásadní změnu tohoto stavu a radikální osvobození veřejnoprávních stanic od státu a stran ztroskotávají. a přesto - a to završuje komplikovaný obraz - se veřejnoprávní stanice ve srovnání se soukromými projevují stále jako lepší, informativnější a diferencovanější. Jejich špatný stav se zdá být ze všech myslitelných relativně nejlepším. Systém reguluje komplikovaným způsobem sama sebe. Veřejnost není hloupá a vnímá, alespoň instinktivně, neserióznost a cirkusové prvky v obou branžích: politici a žurnalisté jsou ve veřejném mínění zařazeni nízko, před nimi jsou lékaři, advokáti, učitelé i podnikatelé. Obě neseriózní branže jsou nízko, a pravděpodobně ne zcela neprávem. Obě se důvodně setkávají s nedůvěrou. Chtěl bych na tomto místě zmínit, že jakási forma nauky o médiích by dnes měla patřit k vyučovací látce na všech školách. V Německu se s tím právě začíná a mělo by se to stát povinným předmětem všude, neboť jen tak bude možné osvojit si v mládí takové techniky, které umožní přistupovat k nabídce informací a názorů kriticky a vytvořit si z nich vlastní rozumný světový názor. Je nutné naučit se chápat, že není pravda všechno, co stojí v novinách, a že nemusí být nutně pravda všechno, co vysílá televize, ale že nabízené informace jsou jen důležité základy pro vlastní orientaci ve světě a k vytváření vlastního názoru. Jde i o schopnost vytvořit si protikladné mínění k prezentovanému názoru.
Nic z toho není nové. Známe to na obou stranách velice dobře. Nová je však razantní změna tohoto podivného vztahu mezi médii a politikou, kterou v těchto letech v západních zemích prožíváme. Vytvořili jsme pojmy "televizní demokracie" a "politainment". Co se za nimi skrývá? Elektronická média, samozřejmě hlavně televize, se stala politickou arénou. Strany, parlamenty a politicky volená grémia ztrácejí dramatickým způsobem na významu. Co to znamená a jak se to projevuje v každodenním životě, můžeme pozorovat právě v těchto dnech války a teroru. George W. Bush, Donald Rumsfeld a Colin Powell potřebují a vyhledávají televizi, konkrétně globální zpravodajský kanál CNN, pro získání a ovlivnění veřejnosti, v nejhorším případě pak propagandou a dezinformacemi pro její zmatení; stejně tak potřebuje na druhé straně islámský terorista Usáma bin Ládin arabskou obdobu CNN Al-Džazira. Poselství rozšiřovaná pomocí televize po celém světě se okamžitě stávají konkrétní politikou, mění nálady celých národů, mohou způsobit zvrat ve válce. Ať již Bush používá fatální výraz "křižácké tažení" či bin Ládin hovoří o "svaté válce", tyto pojmy už nezprovodíme ze světa, ani kdybychom chtěli, vryly se do kolektivní paměti. Usáma bin Ládin se díky televizi stal populární postavou, už se prodávají jeho masky a trička s jeho podobiznou. Tato postava, ač zavrženíhodná, se stala už jen díky tomu, že se dobře vyjímá v televizi, jistým druhem Ježíše nebo Che Guevarou postmoderny. Američané tento druh působení znají a snaží se ho ze všech sil propagandisticky kompenzovat.
Kdo se v současnosti straní televize, kdo se nehodí do televize, nehodí se ani do politiky a nepřichází v úvahu pro nějaký vrcholný úřad. Helmut Kohl byl asi posledním politikem v Německu, který prosadil svoji kariéru navzdory médiím, tedy alespoň navzdory jejich velmi vlivné části. Teprve na konci jeho politické dráhy, po znovusjednocení Německa v roce 1990, se poddala i kritická média a prosila ho o rozhovory; ale to bylo jen nakrátko a o to silněji na něho potom v posledních letech zase zaútočila. Kohlovo komplikovaně zamračené vyjadřování a jeho neohrabané vystupování by ho dnes pro politickou kariéru diskvalifikovaly. Kdo na televizní obrazovce projeví odpor vůči televizi, je ztracen.
Dnes se pro vrcholný politický post hodí jen ten, kdo se v médiích pohybuje jako ryba ve vodě. Ba ještě lépe, jako žralok ve vodě. Tato změna epochy je patrná u Kohlova nástupce Gerharda Schrödera: Schröder je první německý mediální kancléř nového typu. Znalý jazyka, vtipný, pohotový, sympatický, dobře vypadající - zkrátka muž vysokých hereckých kvalit. Všichni nejúspěšnější západní politici ztělesňují tento typ: Tony Blair, Bill Clinton, Gerhard Schröder - všechno velcí státníci-herci. Nebo v Japonsku velká populární hvězda Juničiro Koizumi. Jejich vystoupení bývají už předem inscenována jako mediální události: stranické sjezdy, volby, cesty, projevy. Nehovoří k publiku v sále, ale prostřednictvím televize k celé zemi, ba k celému světu.
Moje první teze zní: Vztah mezi politiky a médii nebyl ještě nikdy tak úzký jako dnes. Alespoň v těch zemích, o kterých jsem právě hovořil.
Pro politika, pro jeho obraz na veřejnosti má tento stav dalekosáhlé důsledky, shrnuté pod pojmem "politainment". Nepolitické a mimopolitické schopnosti, ostřeji řečeno, jejich talent pobavit, rozhoduje, zda bude ten či onen politik vnímán pozitivně. Mediální poradci a tvůrci image, "Spindoktoren" ("Spindoktoren" jsou obzvláště podlou variantou mediálních poradců, kteří mají za úkol klamat a obelhávat veřejnost, uvádět ji v omyl. Dříve pracovali jen pro tajné služby, dnes sedí takoví lidé v mediálních štábech vrcholných politiků). Dostávají se na státních a ministerských úřadech do těsné blízkosti protagonistů a z části je nahrazují. a vrcholové politiky je vidět všude. V televizních programech pro celou rodinu, ve vedlejších rolích v kriminálních filmech, v pořadech o životním stylu a samozřejmě v celé řadě televizních talkshow. Není před nimi úniku. Politici jsou vidět a slyšet všude a dávají v šanc (skoro) všechno, dokonce svůj soukromý život. Jen jedno ne: skutečné motivy a pozadí svých rozhodnutí. Místo nich nabízí letní interview z dovolené, televizní záběry, jak hladí telátka ve stáji, scény z domácího, manželského i milostného života. Prostě: mýdlové opery. Mýdlová opera se stala součástí politiky.
Nový berlínský primátor Klaus Wowereit, aby předešel zveřejnění v tisku, odhalil na stranickém sjezdu před televizními kamerami svoji homosexuální orientaci. "Jsem homosexuál", řekl, "a je to tak v pořádku". "Je to tak v pořádku" se stalo okamžitě mottem volební kampaně. a Wowereit volební boj vyhrál. Tak se dnes dělá politika. Moje druhá teze tedy zní: Nové vztahy k médiím dramatickým způsobem mění veřejný obraz politika.
Zároveň však s velkým rizikem, které částečně ohrožuje existenci. Gerhard Schröder slavně medializoval své druhé, teď již dávno rozvedené manželství. Manželé Schröderovi byli tehdy k vidění ve všech médiích, se psy, koňmi, dcerami a vším okolo. Při rozvodu se mu to však vymstilo - i rozvod byl veřejnou záležitostí a špinavé prádlo se pralo veřejně. V následujícím manželství, které trvá dodnes, se již poučil a kompletně je před veřejností chrání. Udělal ještě dvě další chyby. Když se stal spolkovým kancléřem, stál modelem firmě, která šije jeho obleky. Tato fotografie byla uveřejněna. Při všech příležitostech také kouřil doutníky. Pokud stoupá počet nezaměstnaných a kancléř kouří Cohibas, tedy nejlepší kubánské doutníky a nechá se přitom fotografovat, je to strašné. Samozřejmě to hned uznal, přestal s tím a kouří doutníky už jen potajmu, ani módním časopisům už není k dispozici.
Jiný politik, ministr obrany Scharping, který je jednoduššího rozumu, se nepoučil. Letos v létě, kdy byli němečtí vojáci v Makedonii a odzbrojovali UCK, byl se svou přítelkyní, jednou hraběnkou, na Mallorce a nechal se pro jeden bulvární magazín fotografovat u bazénu. Málem ho to stálo kariéru, ale přišlo 11. září. Pro Rudolfa Scharpinga v pravou chvíli, protože se právě uvažovalo o jeho odstoupení. a po 11. září jsme nového ministra obrany nemohli potřebovat. Nevím, je-li to možné přeložit, ale jeho přezdívka dnes zní, na základě této bazénové scény, jako parafráze k bin Ládinovi "Bin Baden" (= byl jsem se koupat).
Daleko bolestnějším způsobem proběhnul tento podivný vztah mezi odkrytím soukromí médiím a jeho důsledky v případě Helmuta Kohla. Když si jeho žena Hannelore vzala život, uveřejnil známý magazín Stern rozsáhlý článek o nevydařeném manželství tohoto páru, což bylo v hodině smrti samozřejmě porušením tabu.Je to však onou stinnou stránkou toho, čeho se politici odvažují. Když si politik troufne jít se svým soukromím do médií a zveřejnit ho, nemůže se pak divit, když se na jeho soukromí zaměří pozornost i v kritických situacích. Teď se vracím k příměru hladící a trestající ruky. Bývalý předseda SPD Oskar Lafontaine začal při jedné příležitosti, kdy se mu pátralo po soukromí, používat pojem "Schweine-Journalismus" (svinský žurnalismus). Tento pojem hraje v německých médiích stále ještě velkou roli.
Pro vlastní politiku, a to je zajímavé, mají tyto vztahy, ve kterých se mísí politika a entertainment a vzniká tak politainment, dalekosáhlé důsledky. Politická rozhodnutí v Německu totiž padají téměř bez výjimky mimo parlament, mimo kabinety, mimo stranická grémia - hovoříme o "kuchyňských kabinetech" - bývají okamžitě oznámena v médiích a teprve následně se o nich diskutuje v politických kruzích. Zase prostřednictvím médií. Talkshow nahrazují parlamenty, stranické sjezdy jsou degradovány na pusté mediální inscenace, nepostrádající patřičné osvětlení a hudbu. Zpravidla se na nich už o ničem nerozhoduje. Exekutiva, úřednické aparáty a osobní štáby pod vedením mediálních poradců navrhují politiku podle kritérií "prodejnosti". Když se například německá vláda rozhodla dát do pohybu rozsáhlou reformu daňového a důchodového systému, neexistovaly pro ni žádné předlohy vycházející z vládní sociálnědemokratické strany. Oproti dřívějším poměrům, kdy byly k oběma tématům svolány mimořádné sjezdy s prudkými diskusemi, je to obrat o 180 stupňů. Na úrovni strany už ani neexistují výbory, které by rozhodnutí připravovaly a diskutovaly o nich. Strana je, dá se říci, mrtvá. Průzkumy veřejného mínění, které zadávají a uveřejňují média, jsou zábradlím, kterého se politika drží. Parlament je až na samém konci dlouhého rozhodovacího procesu, nezbývá už mu většinou nic jiného, než předlohám požehnat. K výjimkám ještě dochází, ale velmi zřídka. Mohlo by se stát, že v otázce, zda se má Německo účastnit války v Afghánistánu, znovu nastane případ, který se objevil zatím pouze jednou, že rudo-zelená vládní koalice nezíská vlastní většinu a opozice bude muset většinu hledat. Ale to jsou extrémní situace.
a co lidé, zeptáte se, co lidé, občané, voliči - jak na to reagují? Jsou již zcela zmanipulovaní, jsou ztracení v mediálním cirkusu, který jim je předkládán? Sednou na lep těm, kteří se umí nejrafinovaněji prodávat? Řečeno obecněji, podrývají mediální hry jádro demokracie, protože lidé už nehodnotí podle politických kritérií, ale podle emocionálních standardů mýdlových oper? Navzdory vší kritice, já tento kulturní pesimismus nesdílím. Mám tuto zkušenost: mediální klamavé manévry vždy selžou před tvrdým jádrem politiky. Ani nejblýskavější obal neskryje chatrný obsah. Lidé dokazují, zvláště při volbách, že instinktivně odhalí neseriózní nabídky.
Média, a na to je bohudík stále ještě spolehnutí, mají dvojí tvář: jsou souputníky a poživateli moci, ale zároveň i jejími protivníky. Neztratily svou funkci čtvrté moci, funkci kontrolora. Televize byla v tomto ohledu při odhalování afér a skandálů vždy druhořadá. Historicky, a je tomu tak i dnes, to bylo úlohou časopisů a novin. Velké skandály německých poválečných dějin byly bez výjimky odhaleny tištěnými médii. Jako ten poslední, který stále ještě zaměstnává veřejnost - aféra sponzorských darů Helmuta Kohla a tajné pokladny CDU v zahraničí.
To nás přivádí k páté, poslední tezi: média plní navzdory ohrožení vyplývající z blízkého vztahu k politice stále ještě nejdůležitější úlohu v demokracii: jsou protipólem a kontrolorem moci.
Nelze ovšem zamlčet, že ani média nejsou oproštěna od riskantních vlivů: roste konkurenční tlak, zvyšuje se tempo střídání témat, tendence k stádnosti a stejným úsudkům jsou stále zřetelnější. Politici to vnímají - obklíčeni tlačícím se, strkajícím se a křičícím davem televizních týmů a fotografů - stále více jako zátěž až obtěžování, přinejmenším v Berlíně. Je to úplně jiné než v Bonnu. Po přestěhování vlády a parlamentu do Berlína to média i politiku velmi zaměstnávalo. Je to daň, kterou politici musí po zásluze zaplatit za to, že politicky prosadili tolik soukromých médií. Nyní jsou pro ně soukromá média utrpením, nyní trpí díky nevzdělaným a špatně připraveným moderátorům a redaktorům, kteří jim kladou ty nejhloupější otázky, na které už nelze odpovědět. Sami politici tyto kreatury přivedli na svět a teď jim visí na krku. Nebezpečné je ovšem, že rostoucí intimita mezi politiky a médii novinářům stále více deformuje a zastiňuje pohled na skutečný stav společnosti. Politicko-mediální cirkus se absolutizuje, považuje se za jádro společnosti. Je to velký omyl, jak ukázaly masové protesty proti globalizaci, naposledy v Janově. V Praze jste to zažili také. Je to nápadný a alarmující výsledek pozorování: ve společnosti existuje síť, nové sociální hnutí kritiků globalizace, které nepotřebuje ani politiku, ani média. Domluví se totiž přímo po internetu. a my lidé od médií, přinejmenším v Německu, jsme se poněkud polekaně rozhlíželi a říkali si - tady je něco, o čem vůbec nic nevíme. To je zajímavé, co je to za hnutí? Teď už jsme pokročili, pomalu se mu začínáme věnovat a všímáme si ho.
Kam se ubírá tento trend? Momentálně žijeme ve válečné době. Společnost šprýmařů, tedy ta podivuhodná směsice, cirkus, jehož se politici a lidé od médií účastní, talkshows, kriminální filmy, jejich směšování, toto nové podivuhodné pole prominentů - politikové jsou prominenti, lidé od médií jsou prominenti, herci jsou prominenti, hvězdičky jsou prominenti, vše se mísí do jedné omáčky prominentů - tento povyk je momentálně pryč. Ve válečných a vážných dobách dochází k návratu k rozumu, což se projevuje na nákladu médií, která hrají nějakou roli, totiž u těch, která pracují seriózně a diskutují a věnují se závažným tématům. Jejich náklad stoupá a ti ostatní se dostávají do problémů. Dochází k znovuuvědomění si obsahů, postojů, pozic, vážnosti, debaty. Je to jeden, a nemyslím to cynicky, z mála pozitivních průvodních jevů této podivuhodné války, která se momentálně odehrává ve Střední Asii. Alespoň nakrátko se změnilo chování politiků k médiím a chování médií. Nevěřím ovšem, že by vydrželo, na to ten cirkus politiků a novinářů znám příliš dobře. Při vhodné příležitosti se zase všichni nahrnou do nějaké talkshow a budou mluvit o nesmyslech, tak, jak to dělají normálně.

Odpověď na otázku Jaroslava Jírů:
To by vyvolalo velkou debatu, velmi kritickou debatu a myslím si, že by to ti, jichž se týká, nemuseli vydržet. Mělo by to následky. Na začátku jsem mluvil o blahodárném účinku aféry časopisu Der Spiegel. Takovéto velké konflikty mezi politikou a médii jsou ohromně poučné pro celou společnost. Když skončí dobře, když jsou správně vyřešeny. a za správné považuji, když poslouží svobodě. Vše, co se stane potom, prostor, který se tím získá, změní všechny následující debaty. Přes všechno, co jsem řekl, existuje v Německu navzdory všem protikladům a podrobným diskusím komplex politicko-mediálních vztahů. Už není sporný, i když se debatuje o tom, jak se jednotlivá média chovají, ale demokratická veřejnost ví, jak má jednotlivá média hodnotit a rozhodující je systém jako celek, ne jedny noviny nebo jedna stanice. Neboť otázka zní: Funguje celkový systém? a systém funguje, a pokud dojde k překročení nějakých hranic takovým způsobem, jak jste právě popsal, bylo by to velmi kritizováno a věřím, že by kritická diskuse přinesla důsledky.

Odpověď na otázku Renaty Hanušové:
Promiňte, pokud teď odpovím poněkud drsně. Nejde o to, co bylo v Respektu napsáno. To je druhořadé. Nejde ani o to, jaký má Respekt náklad. Jde o drzou reakci ze strany státu, tu je třeba odrazit. a promiňte, zda Respekt potřebujete nebo ne, to je otázka vašeho osobního názoru. Nejde ani o to, jestli Respekt přináší informace nebo názory, to je vedlejší. Jde o to, že byl učiněn pokus zničit nepohodlné médium. a to je drzost, troufalost politiky. Musí se proti ní bránit celá společnost, stejně jako v případě Spieglu. Řekl jsem to teď trochu nadneseně, mluvím až zbožně, ale v případě Spieglu se také německá společnost ubránila. a to společnost změní, ve skutečnosti tehdy nešlo o Spiegel a dnes nejde o Respekt, ale jde o to, zda je společnost schopná se proti něčemu takovému bránit. a zda politika něco takového ustojí. Jsem do jisté míry polekán, že vy jako novinářka předkládáte takové argumenty, protože můžete být tím dalším, kdo dostane zákaz, jestli to projde. Týká se to všech. Změní to celkové klima ve společnosti.

Otázka Milana Horáčka:
Byl jsem poněkud překvapen, přestože váš výklad považuji za povzbuzující. Že jste ale pro aktuální situaci nejen ve vztahu médií a politiků, ale ve vztahu médií a politiky jako takové použil výraz podivuhodná válka, to jsem nepochopil. Od kritického žurnalisty bych očekával poněkud jasnější popis této podivuhodné situace.

Odpověď na otázku Milana Horáčka:
Nechtěl jsem otevřít žádnou válečnou diskusi. Slovo "podivuhodný" jsem použil proto, abych vyjádřil svůj kritický postoj k této válce. Považuji za naprosto vyloučené, přestože samozřejmě chápu téměř nevyhnutelnost tohoto vývoje, aby válka zvítězila nad terorismem. To se nepodaří nikdy. Nikdy se nepodaří potlačit terorismus na celém světě, protože terorismus je symptom a ne příčinou. Je to symptom nemoci. a nemoci nelze odstranit.

Hans- Ulrich Jörges
Praha, 8. listopadu 2001