Otázka, zda mají média veřejné služby (ještě lépe "služby veřejnosti") konkurovat médiím soukromým má dvě roviny, které je od sebe třeba oddělovat (i když se tak zhusta například v debatách o českých televizích nečiní).

V jedné rovině - řekněme společenské - si tato média zcela jistě konkurují. Ani to jinak nejde. Stýkají se ve stejném prostředí, oslovují stejné potenciální diváky a posluchače, jejich programy se linou ze stejných přístrojů. Zaujme-li televizního diváka pořad České televize, stává se tím ČT zcela pochopitelně konkurencí soukromých televizí, neboť jim v tu chvíli příslušný divák chybí. (V tomto smyslu mají soukromá média řadu dalších konkurentů - například školu.)

Obě strany, tedy média veřejné služby i média soukromá, musí tuto prostou zákonitost respektovat a přizpůsobovat jí svoje chování. Chce-li médium veřejné služby nabídnout svoje sdělení efektivně, tj. tak, aby se dostalo k občanům, musí brát v úvahu, jak se chovají ti, s nimiž o přízeň diváka soutěží. Chce-li médium soukromé upoutat pozornost spotřebitele, aby ho mohlo nabídnout inzerentům, musí také brát v potaz, co dělají ostatní. To se nepochybně projevuje na samotné mediální nabídce: ve vysílacím schématu televizí, v hudební nabídce rozhlasů, ve využívání známých hlasů apod.

V druhé rovině - řekneme kvalitativní - je konkurence komerčních médií a médií veřejné služby téměř vítaná pro první a v zásadě zhoubná pro druhé. To souvisí se samotnými pojmy "veřejná služba" či "služba veřejnosti".

Snad všechna média svým způsobem slouží veřejnosti, některá více některá méně. Nabízejí zprávy, nutí ty, kteří jsou u moci, aby svoje jednání vysvětlovali, poskytují informace, které tu spolehlivěji, tu méně spolehlivě pomáhají člověku orientovat se ve světě, v němž žije, pomáhají zaplnit volný čas zábavou, hrou či vzděláním. Některá média jsou přitom k této roli přímo zřízena - těm jsem si v našem prostředí zvykli říkat "veřejnoprávní". Jiná to mají jako součást svého údělu, i když pravým smyslem jejich existence je přinášet zisk svým zřizovatelům. Těm jsme si zvykli říkat "komerční".

Trendy v rozhlasovém a televizním vysílání posledních dvaceti či třiceti let ve světě a deseti let u nás naznačují, že ochota komerčních médií naplňovat svůj úděl a sloužit veřejnosti ochabuje. Komerční média zcela jednoznačně inklinují k tomu, aby bavila, aby jejich sdělení nebyla náročná - a aby dokonce nebyla důležitá pro orientaci v jiném světě než ve světě, který sama nabízejí (a který je plný celebrit, překvapivých zpráv, líbivé hudby apod.). S trochou zjednodušení a nadsázky by šlo říct, že komerční média si z nás, spotřebitelů, vytvářejí něco, co by šlo nazvat pseudoveřejnost. Té pak nabízejí pseudoslužbu, aby si udržela její pozornost a mohla ji prodat inzerentům. Čím víc se bude proto stírat rozdíl mezi médii komerčními a médii veřejné služby, tím líp pro média komerční - tím snáz se jim bude tato pseudoslužba nabízet.

Média, jimž zvláštní zákon ukládá, aby sloužila veřejnosti, jsou na tom zřetelně jinak. Oslovují skutečnou veřejnost či skutečné veřejnosti - tedy občany, kteří mají nějaké společné hodnoty,  zájmy, potřeby, cíle a tužby, nadosobní témata a ideály či představy, jejichž uskutečnění přesahuje hranice jednoho lidského života, jednoho politického názoru, jedné víry, jednoho životního stylu. Pokud se médium, které má takhle složitému publiku sloužit, rozhodne snížit k postupům komerčních médií a "bojovat s nimi o diváka" jejich prostředky, ocitá se na cestě vedoucí k záhubě.

Pro média veřejné služby je podstatné prosazovat se vedle médií komerčních tím, že se od nich odlišují - ne tím, že přebírají jejich postupy.

Jan Jirák