Často vyslovovaná otázka, zda má televize veřejné služby konkurovat soukromým stanicím, je ve své podstatě nesmyslná. Není totiž podstatné přání této instituce, ale rozhodujícím faktorem je skutečnost, že oslovuje určitou masu televizních diváků a tím je tedy v každém případě konkurencí pro televize, které na rozdíl od ní z počtu oslovených žijí.

Dobrá, otázka je možná špatně formulovaná. Mohla by znít kupříkladu takto: Má ČT usilovat o to, aby byla konkurencí Nově, Primě a TV3? Odpověď zní ano i ne.

Co to je konkurence? A jak ČT může usilovat, aby jí byla pro nějaké jiné stanice? Dejme tomu, že má tendenci nabízet podobné typy pořadů v shodném časovém úseku jako ostatní. Film proti filmu, zábavu proti zábavě, seriál proti seriálu. To ještě není nic zavrženíhodného, pokud je to pouze na jednom programu, jestliže divák na základě shlédnutého dojde k názoru, že je to pokus o alternativu, pokud si odborník řekne - toto je významné posilování domácí tvorby a šance pro autory. A jesti si konkurence řekne - tak s tímhle nás dostali, to bylo opravdu úspěšné.

Jestliže ovšem veřejná televize staví svůj podíl na trhu nad jakákoli další kritéria své existence, pokud nabízí místo alternativy totéž, jen v poněkud hůře zabalené podobě, pak je to špatně řízená televize. V řadě případů se pak začne starat mnohem víc o procenta a mnohem méně o sladění programu, o kontinuitu a řadu dalších věcí, které k jejímu vysílání nezbytně patří. Většinou pak končí její šéfové nelichotivě - jako třeba ředitel francouzského veřejného televizního holdingu, který bojoval s konkurenční komerční TF1 tak dlouho a tak nákladnými "zábavnými" pořady, až se mu podařilo zcela rozbourat rozpočet a byl odejit.

Shrnuto - veřejná televize by neměla být ani žádným ghetem pro intelektuály, jejich televizí, ale také ne pomatenou výrobnou "lidové" zábavy, která je
zajímavá zejména pro ty, kteří za ní dostanou zaplaceno.

Milan Kruml