Zda mají veřejnoprávní média soupeřit se soukromými, je dotaz přísně vzato přebytečný, neboť obojí jsou již pouhým faktem své existence ve vzájemné konkurenci. Ano tedy, mají, když už stejně musí. Má ovšem smysl ptát se, po jakou mez a jakými prostředky má být souboj veden, protože právě na to se názory různí.

Vezměme Českou televizi. Potřebuje dvojí: peníze, aby mohla zákonem stanovené služby veřejnosti poskytovat v důstojné kvalitě, a diváky, aby měla komu služby poskytovat. Spor se vede o ideální proporce rozpočtu a programu. Rozumnou mezí by mělo být zaručení existence veřejné služby přibližně v dnešní podobě s jistou spolehlivou perspektivou do budoucna. Žádná velká kouzla, praví jedni, druzí, údajně v obavě před agresivitou trhu, by rádi pozice posílili. Obojí má svou logiku, nebýt toho, že jedinou kvantifikovatelnou měrou "úspěchu" je sledovanost.

Nic proti měření, odpovědné vedení veřejného média musí sledovat i sledovanost, jakmile však se počet diváků stane příliš významným kriteriem hodnocení jednotlivých pořadů, ocitají se tvůrci ve schizofrenní situaci. Dvěma  protichůdným nárokům nemohou vyhovět, kdyby se rozkrájeli - točit menšinový žánr a zvýšit jím statistiky. Ještě že laičtí koncesionáři jeví zdravý rozum: přijde jim naprosto srozumitelné, že musí-li být občas opera, tak se to zase příště vyrovná nějakým hokejem či co. A navíc, zaplaťpánbůh, máme dva kanály, že? (Je to tudíž stejné jako s onou slavnou vyvážeností: každý kývne, že vysílání jako celek má být vyvážené, ne ale nutně každý autorský pořad, každá jednotlivá reportáž, jak trefně poznamenává Lída Rakušanová.)

Ať tedy veřejnoprávní média konkurují bez ohledu na žánr především kvalitou - však i soukromá jim tak oplácejí, není zdaleka vše soukromé blbé (Radio 1, hudba na rádiu Classic), ať konkurují profesionalitou, atraktivností, a proč ne zábavností - ale ne za každou cenu. A tady jsme u druhé půlky otázky, u prostředků, jakými soupeřit. Nechá-li si totiž veřejná televize vnutit způsoby televize komerční, je to zaručená katastrofa. Buď proto, že nezvládne látku (třeba velkoshow, všelijaká ta slavnostní vyhlašování cen), nebo - ještě hůře - proto, že zaprodá duši (když v akci Za zprávy senzačnější sáhne k bulvárním trikům).

Budou-li veřejnoprávní média soutěžit o to, aby jejich zboží bylo stejně prodejné jako zboží médií komerčních, bude to stejné zboží, a jestli bude stejné, bude už jedno, nač se budeme dívat. Těch pár procent růstu přízně publika by navíc zaplatila ztrátou pověsti - a to je přesně to riziko, které podceňují televizní technokraté. A podíly na trhu se výrazněji nezmění.

Známe to ostatně už z dobrovolného sebeprznění seriózního českého tisku: kdo jeho primitivizaci vnímá jako mravní úpadek, cítí tu hořkosměšnou pachuť trapného, protože zbytečného podbízení. To už jsou ty prodejné slečny z bulváru poctivější.

Tomáš Vrba