Televize je masové médium. Nemá cenu v ní vysílat pořady, u kterých by přišlo levněji rozmnožit je na videokazety a i spolu videorekordéry je roznést po divácích. I pořady pro menšiny, pořady náročné, vzdělávací či specializované by měly sledovat masy, když už je televize médium masové.

Z téhle samozřejmosti pak lidé ražení někdejšího vládce Kavčích hor Iva Mathého vyvodili, že veřejná televize se musí s komerčním sektorem o diváka poprat. Ne tím, že bude dělat pořady, ke kterým byla zřízena, lépe a atraktivněji. Ale třeba tím, že do ní pustíme tvrdou erotiku, se kterou zahájil Mathé novoroční vysílání roku 1994. Nebo Dallasem, který u nás nezačala vysílat Nova, jak si mnozí myslí, ale Mathého televize. Nebo fotbalem, který je dávno hlavní náplní údajně kulturního pořadu ČT2. (V 34. týdnu je fotbal již klasicky na prvních třech místech sledovanosti tohoto intelektuály velebeného pořadu.). Nebo seriály typu Highlander. Nebo bolševickými plevami typu chalupářů, pitavalů a kouzelnických estrád (tyto tři tituly se jako jediné vklínily mezi zpravodajské pořady v desítce nejsledovanějších pořadů ČT1 v 34. týdnu).

Veřejnoprávní médium není samozřejmostí. Lidé své potřeby uspokojují obvykle v rámci svobodného trhu. A to zdaleka ne pouze přízemní potřeby. Protože je kanálů málo a menšin hodně, máme tu státem zřízenou, skrz stát placenou a od státu majetkem i kmitočty vybavenou televizi. Tak to aspoň říkají obhájci existence této nadstandardní instituce. Navzdory tomu, že i v mnoha jiných oborech existují velmi specifické skupiny s velmi specifickými potřebami a nikdo kvůli tomu nezřizuje veřejnou instituci, na kterou budou povinně platit všichni.

A jestli opravdu existují potřeby standardně neuspokojitelné, máme tu přece i institut veřejné zakázky. Veřejné komunikace také nestavějí veřejnoprávní stavební firmy. I privátní subjekty by určitě rády (a levně, efektivně, kontrolovatelně) vyrobily vzdělávací, menšinové a jiné pořady. Veřejného zadavatele by to alespoň přinutilo formulovat, co vlastně jsou ty potřeby, které údajně neuspokojí běžná produkce podnikatelských subjektů.

Ale budiž, zdědili jsme instituce z dob monopolních státních televizí a teprve dodatečně musíme určit jejich smysl a obsah bytí. Z toho plyne, že jsou to instituce mimořádné, které ke své mu životu potřebují zdůvodnění. A z toho zase plyne, že nic jiného, než co plyne z tohoto zdůvodnění, dělat nemají. Ve sféře veřejného práva platí známá právní zásada obráceně: co není dovoleno, budiž zakázáno. Když už někoho násilím nutíte, aby na něco přispíval, zavazuje vás to ke zodpovědnosti, že jeho peníze nebudou použity na něco, co by mohlo vzniknout i bez nich. Proto by veřejnoprávní televize neměly podnikat, vysílat reklamu, podléhat tlakům inzertních firem a prestižně se přetahovat s komerční sektorem. Mají dělat svoji práci.
Co to ale je? Už jsem slyšel, že fotbaloví fandové jsou také obsluhyhodnou menšinou. Jistě, takto lze zdůvodnit vše. Klíč by ale měl být jiný. Veřejná instituce má dělat jen to, co neumí soukromý sektor. A v takto vymezeném prostoru může probíhat debata o společenském zadání i o jeho detailnější formulaci.
A pak ještě zbývá poslední možnost. Pěstovat na Kavčích horách obilí. Takové veřejnoprávní zrno oddělené od plev…

Ladislav Jakl