Americký žurnalista Will Roger napsal, že v dobrých novinách národ hovoří sám se sebou. Vzletnou zkratkou tak vyjádřil úkol sdělovacích prostředků přinášet podstatné a vyčerpávající informace, otevírat prostor různým názorům a interpretacím veřejných záležitostí, tedy všemu tomu, co lidé v demokracii potřebují pro správné rozhodování. Roger ovšem popsal nedostižný ideál. I ve vyspělých státech sílí soukromé mediální konglomeráty, jejichž šéfy fascinuje stoupající zisk a vůbec ne veřejná služba. Sítě těchto obrů jsou rozprostřeny do široka a v mělkých vodách, aby pochytaly co nejvíce ryb. K tomu jim slouží teatrální žurnalistika založená na neúměrné dramatizaci událostí, předpojatých reportážích, šíření spekulací a klepů. Zároveň zde ale najdeme řadu sdělovacích prostředků, které komerčnímu proudu zdárně konkurují. Nejen veřejnoprávní média, ale i řada médií soukromých, sází na podložené informace, přemýšlivé komentáře, objevné debaty odborníků, které dávají lidem různé ideové orientace šanci na vytvoření si vlastního názoru. V Čechách a na Moravě můžeme již delší dobu sledovat rozmach „mělké“ žurnalistiky. Line se hlavně z majetkově propletených televizí Prima a Nova, k nimž má blízko i politický bulvár nejdrsnějšího kalibru - deník Super. Toto trojhvězdí nepokrytě působí ve prospěch dnešní mocenské koalice sociálních a občanských demokratů i po volbách. Bezděky to potvrdil i Václav Klaus, když prohlásil, že nepohodu obvykle netvoří bulvár a jeho čtenáři. Nepohodu podle Klause obvykle vytvářejí intelektuálové a jejich čtenáři, tedy spíše Respekt než Blesk a Super. Snad ještě nikdy se tak vysoký ústavní činitel otevřeně nezastal typu žurnalistiky, která se snaží z lidí dělat neinformovanou (snadno manipulovatelnou) masu, nezajímající se o skutečné problémy, ale o bezvýznamná zdání a senzace. Spojenectví vlivných politiků, komerčních televizí a agresivního bulváru by nemuselo být tragédií, kdyby jim úspěšně konkurovaly naše veřejnoprávní televize a rozhlas. Především tato média, by měla odpovědět na čím dál otevřenější manipulaci s veřejným míněním důrazem na seriózní politickou žurnalistiku. Jedině tento druh soutěživosti mezi privátní a veřejnoprávní částí mediální scény je smysluplný. Jestliže například Železného žurnalisté vyrábějí zidealizované nebo naopak denuncující obrazy politiků, veřejnoprávní novináři by měli přinášet autentické portréty, přesně popisovat kroky protagonistů politiky a z nich plynoucí důsledky. Bohužel, ředitelé ČT a Čro odpovídají na nátlak politiků (který existuje všude ve světě) tím nejnešťastnějším způsobem. Vysílání se snaží co nejvíce odpolitizovat. Z obrazovky i éteru mizí diskusní pořady, kromě těch, v nichž exhibují politici. Komentáře k politickým událostem v rozhlase ani televizi neexistují. Pánové Balvín, Honys i Kasík tak ve svých médiích dovršují kult alibismu a prostřednosti ve stylu „raději už do ničeho rýpat. Jistě, osud šéfů těchto médií až příliš závisí na vrtoších koaliční většiny v mediálních radách. To však není omluvou. Žádný z nich se ani nepokusil vzepřít nátlaku a učinit z něj otevřený spor. Pokud by to udělal, politici by se rychle stáhli. Jestli se něčeho obávají, pak veřejného probírání svých zákulisních praktik. Naše veřejnoprávní média mají šanci stát se sofistikovanou protiváhou povrchnímu komerčnímu žurnalismu. Stále ještě v nich působí dost zkušených a zodpovědných novinářů. Chce to víc odvahy od jejich šéfů. Rizika této „zmužilosti“jsou minimální, zisk v podobě respektu a důvěry veřejnosti může překonat očekávání.