Je ráno, 21. srpna 1968. Sovětští vojáci vnikají do budovy Československého rozhlasu. Hlasatel se obrací k posluchačům s posledním poselstvím: Na našich chodbách se ozývá střelba. V příštích okamžicích bude vysílání násilně umlčeno. Naše další zpravodajství hledejte na internetové adrese www. okupace. cz.

Tak nějak by mohl začínat souboj médií s okupační mocí, kdyby před třiceti lety existovala internetová žurnalistika. Agresoři by sice obsadili redakce, ale zemí by po internetových vlnách proudil nezadržitelný tok čerstvých zpráv z domova i ze světa. Rozprášili by redakční týmy, ale ty by rychle přešly do internetového odboje.

Jistě, jsou to poněkud fantasmagorické sny. Hodí se ale jako připomenutí, že není svobodnějšího a méně polapitelnějšího média nad internet.

Právě internet je vyvrcholením úsilí člověka o ničím neomezovanou komunikaci, které začalo vznikem písma a pokračovalo přes knihtisk, rádiové vlny až k satelitům. Od všech médií, postavených na těchto technikách, se ale internetová žurnalistika liší jak absolutní volností, tak fenoménem fyzické i psychologické blízkostí něčeho, co na vás dnem i nocí věrně čeká ve vašem osobním počítači. 

Internetové noviny nepotřebují ke svému vzniku vydavatele s miliardou v kapse, obejdou se bez pracovních a organizačních štábů, nepodléhají diktátu tiskáren či distribučních společností. To je šance pro každého, kdo touží v žurnalistice uplatnit svébytnost, nekonvenčnost či věrnost svému přesvědčení, tedy vlastnosti, jež se dnes právě dvakrát nevzývají v komerčních ani veřejnoprávních médiích.

Stále více se u nás například mluví o potřebě seriózního deníku. Ty současné se oděly do rozevlátého grafického hávu, jejich barevné titulní strany se někdy podobají jako vejce vejci. Uniformně načinčané noviny pak hromadně pěstují prostoduchou žurnalistiku, vybízející ke schematickému, jednorozměrnému myšlení. Posunem na samotné pomezí bulváru tak desítky tisíc čtenářů, zvyklých na hodnověrné a vyčerpávající informace, ztratily svůj list.

Vydupat české "Timesy" na zelené louce však jen tak nepůjde. Proč by se ale jejich zárodek nemohl zrodit právě na internetu? Internetová žurnalistika je mladým médiem. Je to nová demokratická instituce tvorby veřejného mínění. Bylo by prospěšné, kdyby se mezi  internetujícími novináři objevilo více těch, který ve své práci vidí i novou příležitost k pěstování žurnalistiky jako "činnosti racionální, střízlivé, věcné, neemocionální, etické" (Masaryk).

Bohužel, zatím jsme na internetu svědky  novinářských výkonů, kdy autoři nepřesvědčují silou a vahou argumentů, ale spíše naléháním, emocemi či rovnou polopolitickými kampaněmi. Výmluvným příkladem jsou Britské listy, které se dokonce staly jakýmsi duchovním guru umanutých členů někdejší rady ČT a jejich akce "Hodač na Kavčí hory."

Při pohledu na značnou část internetových (leckdy poloanonymních) novin to zkrátka vypadá, že místo snah o zlepšení žurnalistické kultury přebírají jejich tvůrci povrchnost současných deníků i dryáčnické manýry komerčních televizí. Té jiné (rozuměj profesionální a  zodpovědné) žurnalistiky je  v internetovém moři stále poskrovnu.

Jiří Leschtina