Usługi komputerowe
Semináře a konference

Média a politici, (english version)

Kdo se domnívá, že moc je ve "Strakovce", kam, slovy našeho premiéra, vstoupila sociální demokracie hlavními dveřmi, ten se mýlí. Moc je v současném světě někde úplně jinde. V demokratické zemi vláda stejně tak jako zákonodárné sbory nevykonávají moc, ale vykonávají službu veřejnosti a někdy velmi zoufale zápolí s tím, kdo tu moc skutečně má. Nemusím to snad ani rozvádět, přesto všichni tušíte, že například v případě české vlády to byla IPB, předtím to byl možná Chemapol nebo ČEZ, a nepochybně to byly a jsou sdělovací prostředky. Osobně by mne nejvíce zajímalo téma odpovědnosti médií a jejich soud veřejnosti.

Chceme-li však hovořit o vztahu médií a politiků, pak si zřejmě musíme položit dvě otázky, z nichž první jsem schopen zodpovědět, u druhé spíše očekávám odpověď od novinářů. První otázka tedy zní: "Co očekávají politici od sdělovacích prostředků?" Soudím, že na ně kladou dva požadavky, z čehož ten první je naprosto legitimní. Jde o požadavek komunikace, požadavek, aby média byla schopna přenést pokud možno nezkresleně a věrně informaci od politika k občanovi. Politici nemají téměř jinou komunikační možnost s veřejností, s voliči - občany, než prostřednictvím médií. Jsou tedy odkázáni na to, zda jejich sdělení o tom, co zamýšlejí učinit, anebo o tom, co a proč učinili, se dostane k veřejnosti. Myslím si, že tento první požadavek by nebyl úplný, kdyby komunikace byla pouze jednosměrná. Média nemohou být jen jakousi hlásnou troubou politiků. Je na ně třeba klást ještě jednu mnohem těžší úlohu, kterou můžeme krásně nazvat zpětnou vazbou - a tou je schopnost médií reflektovat jak většinová, tak menšinová mínění ve společnosti a tlumočit je zpět politikům. V této první rovině je nepochybné, že média jsou nezastupitelná, a myslím si, že požadavek politiků na ně je legitimní, i když jsem si vědom toho, že ani jedna strana nemusí být a patrně nikdy nebude spokojená s formou, úrovní a mírou této vzájemné komunikace.

Bylo by asi nepoctivé nezmínit druhý požadavek, který patrně politici mají na média, i když jej veřejně nikdy jednoznačně nepřiznají. Ten souvisí se skutečností, že podstatou pluralitní demokracie je soutěž politických sil. Média jsou tím místem, které ovládá reklamní trh, a volby nejsou ničím jiným, než výběrem mezi několika politickými produkty. Politici si toužebně přejí, aby jejich straně nebo jejich osobě média dělala pozitivní reklamu, a i když to nepřiznají, tak si nepochybně přejí nebo mají radost z toho, když v této politické soutěži média přispějí i tím, že jejich soupeře jakýmkoli způsobem zkritizují nebo poníží. Nevím, jestli tento druhý požadavek politiků na média je legitimní. Mám o tom značné pochybnosti, ale vím, že existuje. Je tak silný, že možná v mnoha případech převažuje nad oním prvním požadavkem.

Je pro mě velmi obtížné odpovědět na tu druhou otázku, co média očekávají od politiků. Po mém soudu by ten vztah měl být, jak říkáme my právníci, "sinalagmatický", jinými slovy, ve skutečnosti by se měl omezit na onu první rovinu, na tu první dimenzi, tj. žádost o včasné, pravdivé a jasné informování. Těžko si dovedu představit, že by ten vztah byl "sinalagmatický" i v té druhé rovině, což by znamenalo, že by si média nechala za reklamu, ať již pozitivní nebo negativní, od politiků platit. I když nelze vyloučit, že i takové jevy, předpokládám, že naprosto výjimečné, se ještě vyskytují. Nemyslím tím přímé placení, hovořím o platbě prostřednictvím například velkých inzerentů. Nyní se dostávám ke své původní myšlence. "Po mém soudu se Hans Ullrich Jörges mýlil, když považoval za největší problém vztahu politiků a médií současnosti skutečnost, že politika má příliš velkou moc a že je potřeba zajistit jakousi ochranu médií před politiky. Jsem osobně přesvědčen o tom, že dávno je tento zmiňovaný vztah opačný, a že nenajdeme v Evropě demokratickou zemi, ve které by tím dominantním partnerem byl politik a tím slabým partnerem byla média.

Nechci opakovat známé pravdy, jako jsou "hlídací pes demokracie" a "třetí velmoc". To jsou všechno portréty, které jsou známy. Chci zdůraznit to, co se stalo zneklidňujícím ve všech demokratických zemích. Tedy okolnost, že se sice podařilo dosáhnout toho, že média jsou de facto ideově na politice nezávislá, ale nepodařilo se tím dosáhnout toho, že jsou opravdu nezávislá. Otázka je, zda opravdu mají být nezávislá, zda vůbec je tento požadavek jakýmkoliv způsobem možný a racionální. Zdá se, že většina demokratických zemí dávno dospěla k závěru, že média nejsou a nemohou být nezávislá, a proto vytváří novou instituci. Nedávno jsme jí nazývali "veřejnoprávní média", nyní jí říkáme "média veřejné služby". To znamená, že vedle těch medií, o kterých se domnívá stát a společnost, že jejich nezávislost stejně nelze zajistit, neboť jsou závislá přinejmenším na svých vydavatelích a svých inzerentech, se snaží vytvořit v rámci existujících struktur skupinu alespoň dvou rozhodujících audiovizuálních médií, tj. rozhlasu a televize. Tu pak chtějí vymanit z prostředí trhu, z prostředí komerce, chtějí ji zákony regulovat tak, aby alespoň ona poskytovala veřejnou službu. Já osobně vývoj v této oblasti v České republice, a předtím v Československu, nepovažuji za šťastný, a to i s vědomím toho, že jsme se inspirovali u vyspělých demokracií západního světa. Nechci tím říct, že ona inspirace byla špatná, ale patrně naše společnost a naše politická kultura není na takové úrovni, abychom byli schopni naplnit myšlenky, které byly už v prvním zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání. Všichni tušíte, kam mířím. Chtěli jsme zajistit, aby veřejnoprávní média byla opravdu nezávislá a vykonávala veřejnou objektivní službu pro veřejnost. Proto jsme udělali logický, evidentní krok, který udělali i všude na světě, to znamená, že jsme je zcela oddělili od exekutivní moci a parlamentu, respektive dolní komoře parlamentu jsme svěřili kompetenci, aby generovala jakýsi demokratický orgán, který má zajistit a garantovat jejich nezávislost, přičemž současně má v rukou i nástroje sankčního charakteru k tomu, aby tam, kde by mohlo dojít k jejich zneužití, zasáhl. Výsledek je velmi tristní, protože všechny komise, ať už to je Rada pro Českou televizi, Rada pro Český rozhlas nebo společná Rada pro vysílání, se nakonec tvoří na politickém principu.

Nedovedu si představit, že by na naší parlamentní půdě mohl vzniknout zatím jiný model, kdy se místa v těchto komisích rozdělí proporcionálním systémem mezi existující parlamentní strany a vlastně to, co se ve velkém odehrává na globální politické scéně, se v malém koncentruje v mediálních radách. Soudím tedy, že vlastně svou roli úspěšně neplní. Naše vláda měla velmi ambiciózní plán. Ten spočíval v tom, že jsme ho chtěli předložit. Posléze se tak také stalo a byl přijat nový mediální zákon, který by nové požadavky na sdělovací prostředky naplnil. Abych trochu zarámoval tyto požadavky, musím ještě uvést dva citáty. První je rozsudek nejvyššího soudu USA z roku 1945, cituji: "Svoboda uveřejňovat znamená svobodu pro všechny, nejen pro někoho. Svoboda tisku o zásahu státu nedává právo soukromým zájmům tuto svobodu potlačovat". O třicet let později kanadská vládní komise pro sdělovací prostředky vydala toto prohlášení: "Svoboda tisku není vlastnické právo majitelů, je to právo lidu, je to část jeho práva na svobodu slova, neodlučitelná od jeho práva informovat se". Proč jsem tyto dva citáty použil? Především proto, že si myslím, že pro českou legislativu, stejně tak jako pro legislativy ostatních zemí, nebyl hlavní problém, jak ochránit novináře před politiky. To považuji za samozřejmost, a ani by se asi nikdo nepokusil předložit zákon, ve kterém by dal politice, politické oblasti, jakékoli právo zasáhnout do nějakého sdělovacího prostředku, mimochodem včetně veřejnoprávního.

Svým způsobem je Česká republika v tomto liberálním pojetí v postoji k tisku unikátní. V České republice nemá ani jeden politik právní nárok vstoupit do veřejnoprávního média a pronést tam jediné slovo. Projevy pana prezidenta, to jest novoroční projev, a projev 28. října, jsou projevy, které vycházejí pouze z historické zvyklosti. Žádný člen vlády, žádný člen parlamentu nemá možnost a právo zvednout telefon, jet do televize a říct: "Já potřebuji něco sdělit národu. Třeba, že se vyskytla nemoc šílených krav." Toto právo se v našem právním řádu objevilo poprvé v takzvaném nouzovém zákonodárství, to znamená v zákonu o bezpečnosti státu, a to pouze pro případ válečného stavu nebo nouzového stavu některého z vyjmenovaných zákonů tak, že když jsme připravovali nový mediální zákon, nestáli jsme před problémem, co do něj vložit, abychom ochránili média před politiky, ale před problémem, jak jej koncipovat, abychom média zachránili před vlivem, který zvládla moderní společnost na trhu všech ostatních výrobků a produktů. Nikoli však ještě na trhu mediálním.

Hospodářská soutěž je základním předpokladem nejen ekonomické prosperity, ale i demokracie. Když se však podíváme na případ Microsoft kontra USA, existují velmi rigorózní pravidla, jak stát zasahuje, aby nikdo nezískal dominantní nebo monopolní postavení v okruhu své působnosti. V oblasti mediální se o to pouze na národním principu pokusila Francie a Kanada, která nepouští zahraniční kapitál do svých médií, respektive je velmi omezuje. Nalézt však prostředek této kontroly médií, aby nemohla zneužít monopolního nebo dominantního postavení, se vlastně v právních řádech nikomu nedaří.

Nyní se dostávám k tomu, o co se pokusila Česká vláda a co se mně bohužel nepodařilo. Koncipovali jsme tiskový zákon, ve kterém jsme si položili základní otázku: "Je žádoucí, aby zákonem byly ustanoveny nějaké povinnosti sdělovacích prostředků, nebo nějaké zákazy?". My na evropském kontinentu si myslíme, že ano. Na evropském kontinentu je to především zákaz šíření rasové nesnášenlivosti, xenofobie, a v souladu s mezinárodními závazky dětské pornografie. Když vložíme takový zákaz do zákona, bude mít smysl jen tehdy, když tam též vložíme instituci, která bude moci postihnout sankcí, a orgán, jenž tuto sankci uloží. Stáli jsme před základním problémem. Okamžitě bychom se ocitli v situaci, kdy by to byl stát, je jedno, zda prokuratura nebo ministerstvo kultury, což jsme nechtěli, takže vládní návrh byl v této poloze: 1) nesmí se šířit dětská pornografie, nesmí se šířit nacismus, fašismus, rasová xenofobie, 2) tomu, kdo zákaz poruší, může soud uložit pokutu a při opakovaném případě odejmout licenci, a 3) - to je to co jsem považoval za revoluční, čeho se naši novináři polekali a postavili se proti - žalobu nemůže podat stát, může ji podat kdokoliv, kdokoliv odlišný od státu, každý občan, který se cítí poškozen útokem na tato základní lidská práva a hodnoty. Ve starém římském právu se tomu říkalo "accio popularis". Velice mě mrzí, že jak sdělovací prostředky, tak i parlament nakonec tuto myšlenku nepřijaly, protože to byla myšlenka, která je po mém soudu nejvíce aktuální. Média jsou nástrojem veřejnosti a měla by být veřejností kontrolována. De facto nejsou, de jure také ne. Na závěr mi dovolte říci, že jsem nemínil svůj příspěvek zaměřit proti médiím. Myslím si, že mediální scéna, stejně jako scéna politická v České republice, stejně jako celá společnost, je poznamenána těžkou a hlubokou prolukou minulých čtyřiceti let, dlouho a po generace se z ní bude dostávat a měl-li bych hodnotit tento stav, nenapadá mě nic jiného než slova, která vložil Shakespeare do úst Merkuciových, když umírá a říká: "Ta rána není hluboká ani jako studně, ani široká jako vrata, ale stačí."

Pavel Rychetský
Praha, 8. listopadu 2001