Semináře a konference

Ohrožení svobody slova?

Za jeden z nejvážnějších prohřešků současné vlády, vedle řady přečinů drobnějších i některých dobrých činů pokládám skutečnost, že vláda nejen připustila nejvážnější ohrožení svobody tisku a projevu od listopadové revoluce, ale že k tomuto ohrožení dokonce aktivně přispívala. Případů je dnes již celá řada, ale rád bych zůstal u dvou z poslední doby.

Na rozdíl od jiných pozorovatelů se domnívám, že srovnáme-li žalobu ministra Březiny proti týdeníku Reflex a dosud nepodané trestní oznámení vlády jako kolektivního orgánu proti týdeníku Respekt, je neporovnatelně vážnějším ohrožením svobody slova případ ministra Březiny, který přitom vesměs vyvolal pouze přihlouplé pochechtávání. Proč se tak domnívám?

  1. Případ ministra Březiny je již v této chvíli judikátem českého právního řádu, zatímco podle mého laického názoru trestní oznámení ba ani občanská žaloba proti Respektu nemá sebemenší naději na úspěch. Korupční chování některých ministrů je doložitelné a účelovost celé kauzy v podobě premiérem přiznané snahy nezávislý týdeník zlikvidovat bije do očí. Dokonce i v případě, že by se pravdivost tvrzení Respektu nepodařilo prokázat, nemůže alespoň v evropském kontextu Respekt prohrát. Pokud by se totiž mělo trestat každé neprokázané obvinění veřejných představitelů z korupce, byla by novinářů plná evropská vězení. Judikáty Evropského soudu pro lidská práva stanoví, že "svoboda novináře zahrnuje i možnost uchýlit se k určitému stupni přehánění nebo i k provokaci", a to i v případě, kdy je nějaké obvinění formulováno jako jistý názor, "jehož pravdivost tudíž není dokazatelná" (24. února 1997), a že "hranice přípustné kritiky, jsou širší ve vztahu k politikovi, který jedná jako veřejná osoba, než ve vztahu k soukromé osobě." (Oberschlick vs. Rakousko, 1997).

  2. Zatímco v případě sociálně demokratická vláda vs. Respekt se jedná alespoň o pravdivost či nepravdivost faktického tvrzení, v případě Zeleného Raoula se jedná… o vkus. Ano, ministr Březina opakovaně zdůvodňoval svou žalobu, že obrázky uveřejněné v Reflexu šly za hranici jeho vkusu. Soud mu dal za pravdu. Pokud se však soud, respektive člen vlády staví do role arbitra veřejného vkusu, je svoboda slova smrtelně ohrožena, protože měřítka vkusu, jak již věděli staří latiníci, nemohou být jiná než arbitrární. (Případ Březina vs. Reflex v tomto ohledu připomíná známý případ Jerry Falwell vs. Larry Flint, s nímž se český divák mohl seznámit díky filmovému zpracování Miloše Formana.)

  3. Žaloba sociálně demokratické vlády se týká publicistiky, tedy žánru, který pojednává o reálném světě. Obvinění z korupčního chování se týká skutečné vlády a skutečných ministrů (nejmladším Březinou počínaje…). Reprezentace pana Holuba představují reálný úsudek o reálném dění. Na druhé straně žaloba ministra Březiny se dotýká komiksu, tedy karikaturního žánru, který pracuje s fikcí a nadsázkou. Jeho vztah k realitě není o nic přímější, než kdyby ho uváděla slova "Zdál se mi sen.". To, že je v něm zobrazována figurka stejného jména a stejně špatného vkusu, jakými disponuje pan ministr Březina, z ní ještě nedělá ministra Březinu a nemůže poznamenat jeho pověst, čest či jakékoli jiné více či méně zajímavé atributy dotyčného pána. Karikatura je hyperbolický žánr, jehož vztah k realitě je podstatně vzdálenější než je tomu např. u humoristického románu. Možná si někdo vzpomene na Bruce Golda, hrdinu románu Josepha Hellera, kterému autor vložil do úst tato slova o trochu význačnější postavě politických dějin, než je ministr Březina: "/Henry/ Kissinger lhal o míru a lhal o válce; lhal v Paříži, když těsně před prezidentskými volbami oznamoval, že mír je za dveřmi, a pak zas lhal, když obviňoval severní Vietnam ze zlé vůle… Bylo zahanbující a hrozně odrazující, že tato mrzká postava, která se provinila hanebnostmi příliš ohavnými, než aby se daly změřit, a příliš početnými, než aby se daly vyčíslit, se vesele povaluje v šoférovaných limuzínách, místo aby se procházela po špandavském vězení s Rudolfem Hessem." Kissinger Hellera nejen nikdy nežaloval, ale žertoval s ním o románu na recepcích. Lze-li žalovat karikaturu, pak lze také žalovat báseň, obraz a možná i veřejnou grimasu, kterou se potentát cítí dotčen. Pozor na zívání při projevech ústavních činitelů!
Není překvapením, že v čele této ofenzívy proti svobodnému tisku stojí premiér, člověk, který sám beztrestně častuje novináře přízvisky jako je póvl, banda debilů a tak dále, a který je sám vždy připraven pronést tu nejnehoráznější pitomost, kterou mu slina přinese na jazyk. Není překvapením, že se k ní přidávají ministři, kteří v zastrašování tisku vidí šanci, jak se vyhnout zveřejnění svých pochybných machinací. Mrzí mě ale, že se k němu přidává kolega Rychetský, vicepremiér pro legislativu, právník a bývalý bojovník za lidská práva, který by měl vědět, že si tu vláda zahrává s ohněm. a dvojnásob mě mrzí, že pro hájení neobhajitelného používá argumentů, které nejsou úplně korektní.

K žalobě na Respekt se vicepremiér vyjádřil v Mladé Frontě DNES ze 3. 11. 2001: "Pan Holub v Respektu nenapsal, že vláda vytváří korupční prostředí, ale doslova napsal: "Korupční chování všech ministrů počínaje nejmladším a konče nejstarším." Korupční chování je, když někdo přijímá úplatky nebo vyzývá k přijímání úplatků." To je ze strany pana Holuba prostě lež, kterou by musel dokázat. a já se tím cítím osobně hluboce dotčen. Nikdy mi nikdo nenabídl ani korunu, nikdy jsem nepřijal od nikoho ani korunu, a když řekl všech, tak tím myslel i mne."

Jenže pan vicepremiér musel vědět, že nic takového pan Holub doslova nenapsal, a že si nekorektně pomohl nejstarším právnickým trikem, totiž tím, že do textu vsunul jedno klíčové slůvko. Doslovný text totiž zní: "Vláda boj s korupcí ale prohrála, jak svědčí údaje Transparency International i korupční chování ministrů nejmladším Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče." Pan Holub nikdy všech neřekl. Každému, kdo měl kdy co do činění s logickým kalkulem, je zřejmé, že mohl mínit všechny, mohl mínit některé, určitě mínil alespoň dva. Ale nenapsal nic, čím by se mohl cítit dotčen vicepremiér Rychetský. Dotčeni, leč nikoli Respektem, bychom se měli cítit my ostatní.

Michael Žantovský
Praha, 8. listopadu 2001