Jan Kovalík: Kdo kradl v privatizaci Konsolidační agentura píše seznam ekonomických zločinů Šedivá prosklená budova na pražském nábřeží kapitána Jaroše si v novodobé historii Česka vydobyla nepominutelný význam. Sídlí tam totiž Konsolidační agentura, kde se scházejí dluhy, které se budou muset  zaplatit bankám za velkou privatizaci devadesátých let. Účet půjde z velké části na vrub daňových poplatníků. Vláda tehdy rozdávala majetek a noví vlastníci si na rozjezd podniků hodně napůjčovali. Masivní česká privatizace budila zájem okolního světa. Velkoryse použitá kupónová metoda doplněná řadou přímých prodejů se zdála být řešením kvadratury kruhu. Podniky budou odstátněny, kupónová metoda potlačí hrozbu korupce, probudí se silná domácí vrstva podnikatelů. Operaci měly zaplatit výnosy z prodejů a tak už stačilo jen najít někoho, kdo na privatizaci půjčí. "Trh potřeboval začátkem devadesátých let peníze," vzpomínal před časem na privatizační začátky tehdejší guvernér České národní banky Josef Tošovský. "Bylo nutné vytvořit síť komerčních bank, které by odstátnění podniků podpořily. Šlo o prioritní politický zájem." ČNB udělila do konce roku 1991 padesát sedm bankovních licencí. Už v tzv. malé privatizaci (odstátnění maloobchodní sítě) byl majetek prodáván hlavně za peníze z úvěrů. Stejné to bylo s přímými prodeji podniků, či při nákupech větších balíků akcií firem privatizovaných přes kupóny. "Banky měly peníze a ochotně je poskytovaly. Peníze vlastně ležely na chodníku," vzpomínal před šesti lety František Chobot (muž který zásluhou privatizace přišel k miliardovému majetku a dnes mu přes společnost Iceberg patří síť tepláren). V praxi banky půjčovaly téměř na každý projekt, který se jim předložil. Podle Jana Šuly, někdejšího šéfa ekonomické kontrarozvědky, brali bankovní úředníci za poskytnutí úvěru deset procent jako úplatek. Banky neskrblily ani provozními úvěry pro nové (lépe řečeno staronové) manažery podniků odstátněných v kupónové privatizaci. Pro takový ekonomický model se vžil termín "bankovní socialismus" - státem kontrolovaným bankám patřily prostřednictvím investičních fondů významné balíky průmyslových podniků a bankéři je novými a novými půjčkami bránili před krachem. Příkladem takových podniků jsou Zetor Brno a Tatra Kopřivnice, prodané v kupónové privatizaci. Oba přišly o odbyt v bývalých zemích RVHP a omezily za posledních deset let výrobu na desetinu. Tatra přitom nasbírala dluhů za čtyři miliardy, Zetor shromáždil skoro pět miliard. Tatru do roku 1992 řídilo vedení z předlistopadových dob a podnik zadlužilo dvěma miliardami korun. Peníze šly na platy, materiál a služby, výrobky se ale nepodařilo prodat. Proto banky najaly Američana Geralda Greenwalda, muže, který v osmdesátých letech zachránil automobilku Chrysler. Během roku jeho působení dluh narostl o další půl miliardu. V roce 1996 ovládl s požehnáním vlády Tatru plzeňský podnikatel Lubomír Soudek a ten dluhy zvýšil na čtyři miliardy. V srpnu 2000 dluh přešel na Konsolidační banku (do září minulého roku předchůdkyni Konsolidační agentury) a posléze byl definitivně odpuštěn. Agentura našla v listopadu 2OO1 nového majitele - americkou SDC International. Zetor se do roku 1994 u bank zadlužil 3,7 miliardami korun. Přitom od roku 1991 snižoval výrobu a propouštěl zaměstnance. Ještě v roce 2000 schválila Zemanova vláda pro podnik sedmisetmilionovou půjčku od Konsolidační banky, která pak převzala i předchozí dluhy podniku. Loni pak její úředníci vyhlásili tendr o nového investora. Zájem projevily dosud málo známé společnosti HTC Holding ze Slovenska a Uzel Makina Sanayi z Turecka. Zetor stále hospodaří se ztrátou, zásluhou několika kontraktů se ale vzpamatoval a za poslední dva roky zvýšil odbyt traktorů na dvojnásobek. Budoucí majitel dostane oddlužený podnik. Podobný osud sdílely s Tatrou a Zetorem desítky podniků textilního a obuvnického průmyslu, strojírenské, hutní a železářské firmy. Za neúspěchy firem nenesou manažeři právní ani hmotnou odpovědnost, řada z nich dnes podniká v oboru s  menšími vlastními firmami. Do plachet kapitánů Nákup akcií novými podnikateli financovaly banky v případě Chemapolu. Nebylo nutné ho privatizovat, protože akciovou společností se stal už v roce 1968, kdy jej vlastnila více než stovka státních chemických podniků. Po roce 1992 jej ovládl Václav Junek a jeho společnost Proventa. Vlastnila v Chemapolu sice jen dvanáct procent akcií, ale záda jí kryli spolumajitelé - Union banka, IPB, Komerční banka či Česká spořitelna, které podíly získaly nákupem akcií. Junek měl nejširší politickou podporu: s Václavem Klausem chodil na fotbal, Miloši Zemanovi dával zadarmo karty na benzín, od Václava Havla koupil Lucernu. Také proto mohl Chemapol nastřádat dluhy za více než dvacet miliard korun. Chemapol privatizoval a udržoval v chodu pomocí úvěrů u bank chemické podniky, obchodníka se zbraněmi Omnipol a další dvacítku firem. Zkrachoval v  roce 1999 a po společnosti zůstaly dluhy ve výši dvanácti miliard. Kde se peníze ztratily a zda všechny opravdu byly utraceny za provoz, dosud zkoumá konkurzní správce. Část nedobytných úvěrů již převzala Konsolidační agentura, třeba miliardový úvěr od České spořitelny. Konsolidační banka zamýšlela převzít Aliachem, skupinu firem, které tvořily větší část padlého Junkova impéria. Vláda ale plán v červenci 2000 zamítla a  doporučila, aby Aliachem koupil tehdy státní podnik Unipetrol. Privatizace na úvěr proběhla i v plzeňské Škodě a pražském ČKD - jejich někdejší vlastníci Soudek a Maroušek dnes rovněž čelí trestnímu stíhání. Malé tunely Banky začaly krachovat už v roce 1993. Vzorovým příběhem je osud Kreditní a průmyslové banky (KPB), spojené se jménem Antonína Moravce. V roce 1991 koupil na úvěr stáčírnu minerálky Ida. Továrnu pak zastavil a tím získal padesát milionů korun, nutných jako základní jmění pro nově zakládanou banku. S bankovní licencí od ČNB v kapse si pak od ostatních bank napůjčoval tři miliardy. Moravec pak osm set milionů rozdal desítkám svých firem. Další peníze zmizely u jiných dlužníků (včetně dvaceti dosud nevrácených milionů pro lidovou stranu). Moravcovy firmy pak nesplácely Moravcově bance, KPB tím pádem ani svým věřitelům, až ČNB na podzim v bance vyhlásila nucenou správu. Moravec byl obžalován z poškozování věřitelů v roce 1994, složitý případ ale dosud vyšetřuje policie. Podobně zmizely z Ekoagrobanky tři miliardy korun během let 1991-1993, kdy byla pod vlivem makléřské firmy Iceberg. Od září 2001 běží soudní proces se třemi někdejšími bankéři. Kreditní banka Plzeň zašantročila více než miliardu a z poškozování věřitele je obviněno pět lidí z finanční skupiny Motoinvest. Celkem zkrachovalo osmnáct malých bank, ostatní přešly pod kontrolu větších ústavů. Část jejich dluhů převedl stát do Konsolidační agentury, přitom pokrytí ztrát přijde erár podle zprávy ministerstva financí na dvanáct miliard korun. V případech malých bank zatím nebyl odsouzen ani jediný tunelář. "Jde o  složité případy. Navíc policie neměla patřičné zkušenosti, když začala případy vyšetřovat," komentuje situaci Augustin Hrbotický, někdejší vládní zmocněnec pro boj s ekonomickou kriminalitou. Privatizace bank: zpátky k realitě Za devadesát pět procent špatných úvěrů, převedených dodnes do Konsolidační agentury, ale mohou tři velké banky. V Komerční bance a České spořitelně měl stát ještě před dvěma lety rozhodující vliv, z IPB vyhnal v červnu 2000 dosavadního vlastníka, japonskou Nomuru. Pak Zemanova vláda banky prodala. S odstupem pozorováno si tak připsala asi největší úspěch. Po optimistické privatizaci na úvěr z počátku devadesátých let to ale byl návrat do kruté ekonomické reality. Vláda totiž dokázala banky prodat až poté, co z nich vyvedla všechny podezřelé úvěry. Jejich celková účetní hodnota nebyla zveřejněna. Úvěry byly převáděny do konsolidační agentury postupně a samotné finanční ústavy jejich výši tají - odhad je kolem tří set miliard. K tomu ČNB předpovídá, že postupně může být do agentury převedeno dalších dvě stě miliard korun. V Konsolidační agentuře se tak celkem mohou sejít nesplacené úvěry ve výši 600 miliard. Tím by se mohl sedm let financovat celý vzdělávací systém. KB: 80 miliard Komerční banka rozdala za deset let své existence osmdesát miliard dodnes nesplácených úvěrů. Mezi šestnácti sty úvěrů, vyvedených z KB do Konsolidační agentury je stovka vyšších než sto milionů korun (podrobněji viz Respekt č 4/02). Nejslavnější dluhy u banky udělal rakouský obchodník Barak Alon, kterému KB financovala transakce ve východní Evropě. Alon nevrátil osm miliard a přesto není v České republice stíhán ani vyšetřován. Policie totiž podle mezinárodního práva předala případ rakouským kolegům, kteří dosud Alona nevyslechli. Fotbalový magnát František Chvalovský si od banky půjčil více než dvě a půl miliardy korun a dnes je obviněn z podvodu, protože jednu a půl miliardy prokazatelně použil na jiný účel, než se zavázal. Z toho sedm set milionů šlo přímo na Chvalovského konta ve Švýcarsku. Za poskytnutí půjček Alonovi a Chvalovskému je stíháno devět lidí z managementu banky a osm úředníků. V obou případech vystupuje bývalá ředitelka odboru financování obchodu Jiřina Kaplanová. Dnes je ve vazbě. Vždy se omlouvala pouze tím, že úvěry poskytovala na pokyn vedení. Podle dostupných zpráv policie vyšetřuje další tři případy podezřelých úvěrů. Nejde ale o velké peníze, jak svědčí případ z Olomouce, kdy za třímilionový úvěrový podvod stíháno celkem 129 lidí, z toho jeden úředník KB. Banka se neliší od ostatních finančních ústavů a neinformuje o tom, kteří úředníci jsou za špatné úvěry odpovědní. "Nemohu vám odpovědět. Úvěry a  s nimi veškeré dokumenty převzala Konsolidační agentura. Vlastně ani nevím přesně o jaké úvěry jde," říká tisková mluvčí Marie Růžičková. Součástí této transakce může být i část devítimiliardového dluhu Třineckých železáren. Ocelárny mnohaletý dluh dosud nesplácejí. Spořitelna společně s Citibank přesto půjčila ocelárnám ještě před rokem a půl jeden a půl miliardy korun. IPB: 100 miliard Odkrýt tajemství privatizačních úvěrů sliboval rázný vstup Zemanovy vlády do IPB. Když v červnu 2000 vešel do centrály této banky nucený správce v doprovodu policistů vyzbrojených samopaly, chybělo bance v rezervách na nevymahatelné účty neuvěřitelných dvacet dva miliard korun. ČNB mohla za takové hospodaření odebrat IPB bankovní licenci. Po dohodě s vládou to udělala jinak - převedla IPB do majetku ČSOB. V tu dobu disponovala IPB navíc klasifikovanými úvěry za více než padesát miliard korun. Banka se s dlužníky také často dohodla na systému, který jí umožňoval nevytvářet na špatné úvěry povinné finanční rezervy. Úvěry prostě skrývala pod jiné  transakce. Jako třeba u bývalého automobilového závodníka Antonína Charouze, který v době pádu banky dlužil ústavu šest miliard korun (viz. Každý má podíl). Osmimiliardový úvěr poskytla IPB třem spřízněným firmám, aby koupily od ní samé akcie firmy České pivo (viz. Nomura Urquell). Hlavní postavou IPB byl její dlouholetý náměstek Libor Procházka. "Nemůžu se vyjádřit. Podle mě byla hodnota banky šedesát miliard korun i po odečtení všech ztrát a finančních rezerv," tvrdil po pádu svého ústavu. Po většině auditů a analýz ale odhaduje ministerstvo financí ztrátu banky na sto miliard. Procházka a sedm dalších úředníků bylo obviněno z podvodu v případu Českého piva a spolu s ním dalších sedm úředníků. ČSOB podala v souvislosti s IPB dalších jedenáct trestních oznámení, kde policie ještě podezřelé neobvinila. Tajné služby odhadují, že byla rozkradena polovina ze čtyř stovek miliard korun nevymahatelných úvěrů v Konsolidační agentuře. Bu_ přímo, jednoduchými či složitějšími převody peněz na soukromé firmy či zahraniční konta, případně přeplácením služeb poskytovaných spřízněnými firmami. Konsolidační agentura: co s tím? Velká privatizace z let 1992-94 se pokusila odstátnit českou ekonomiku. Privatizace bank v letech 1999-2001 musela nejprve prodávané finanční ústavy oddlužit a mimoděk tak vystavila účet za odstátnění minulých let. Nadchází ale ještě třetí díl privatizace vedený z větší části Konsolidační agenturou. Podniky, které již nějakou privatizací prošly, agentura neposílá do konkurzu, jak je běžné ve vyspělejších tržních ekonomikách. Místo toho se je snaží oddlužit a  pak znovu prodat. Agentura nakupuje špatné úvěry zpravidla za 60 procent jejich nominální ceny, optimisté v čele s ministrem vnitra Stanislavem Grossem odhadují, že polovinu peněz by mohla dostat zpátky. Dosud ale agentura prodává dluhy desetkrát laciněji, než je koupila. Hlavním úkolem bude najít zbylým podnikům kupce. "Část dluhů pošleme do dražby, část se pokusíme vymoci nebo někomu postoupit," popsal postup agentury její šéf Pavel Řežábek. Očekávané obtíže připomněla soutěž, kterou koncem loňského roku agentura vyhlásila na pětimiliardový dluh skupiny Z-Group ovládané podnikatelem Zdeňkem Zemkem. Kdo dá nejvíc, získá právo vymáhat dluh a měl by tak dostat i firmu, která se zadlužila. Do soutěže se přihlásil jediný zájemce - Investiční klub - a nabídl tři sta padesát milionů korun. Ani úředníci agentury nemohli vyloučit, že se za Investičním klubem skrývá Zemek, který by tak své dluhy zlikvidoval za zlomek jejich hodnoty. Pro novou vlnu privatizace se teoreticky nabízejí tři cesty. První z nich lze označit za korupční: agentura oddluží nějaký podnik a znovu ho předá tomu, kdo firmu zadlužil či vytuneloval. Druhá znovu riskuje a prodává na úvěr, jak se naposled stalo při prodeji Unipetrolu Andreji Babišovi - přitom nezbývá než věřit, že nový majitel splatí úvěry ze zisku. Potom je cesta, kterou Konsolidační agentura volí v případě Zetoru, Tatry nebo Vagonky Studénka: najde se rozumný partner s vlastním kapitálem, který oddluženou firmu převezme podle dohodnutého investičního kalendáře. Jaroslav Spurný, Jan Kovalík ------------------------------------------------------------------------------------- Případ Charouz: Každý má podíl Bývalý automobilový závodník Antonín Charouz se po listopadu stal výhradním dovozcem automobilů značky Ford. Postupně začal vydávat sportovní časopisy, nabízel sázky a sportovní marketing. V roce 1994 firmy sloučil do společnosti Charouz holding. O čtyři roky později kraloval impériu ze zhruba devadesátkou podniků. Když holding založil, měl u IPB úvěr tři sta deset milionů korun. Auta se prodávala většinou na leasing a Charouz a jeho prodejci potřebovali překlenovací úvěry. O tři roky později už dlužil osm miliard. Když v roce 2000 převzala zkrachovalou IPB Československá obchodní banka, patřil Charouz ze svými šesti miliardami mezi největší dlužníky. Tiskový mluvčí ČSOB Milan Tománek tvrdí, že Charouz své dluhy IPB prakticky nesplácel. Úvěry pro bývalého závodníka představovaly patnáct procent všech špatně vymahatelných dluhů bankovního domu. IPB na ně musela vytvářet finanční rezervy, a proto se v roce 1997 s podnikatelem raději domluvila na pozoruhodném triku. Charouzovy firmy začaly na úvěry vystavovat směnky, IPB s Charouzem se za ně zaručili a banka směnky prodávala. Nebyl o ně zájem, banka si ale mohla z klasifikovaných úvěrů umazat důležitou položku. Když lví banku převzala ČSOB, byly dluhy opět zahrnuty do kategorie úvěrů. Charouzovy firmy je ovšem nadále nesplácely. Ještě před zánikem IPB se Charouzovi podařilo umazat z dluhů téměř jednu a půl miliardy korun. Prodal své společnosti Al Leas a Invest Car Leasing dlouholetému spolupracovníkovi z holdingu Ladislavu Žákovi (dluhy dosud odmítá zaplatit). Charouzovi se vstřícnost vyplatila. Zůstává mu padesátiprocentní podíl v hokejovém týmu Sparta, firma Bohemian promotion agency, která vlastní reklamní práva na hokejovou extraligu a ovládá sázkovou kancelář Tipsport cup. Charouz si udrží i čtvrtinový podíl ve vydavatelství časopisů o motoristickém sportu Automedia. ------------------------------------------------------------------------------------- Nomura Urquell Už koncem roku 1991 propukla debata, jak privatizovat Plzeňské pivovary. Politická veřejnost nechtěla prodávat rodinné stříbro do ciziny, až si za to vysloužila kritiku představitele japonské společnosti Nomura International Randalla Dillarda: "Na případu pivovarů mně nejvíce rozhořčuje, že Československo se předem zbavuje možnosti vybírat mezi zahraničními zájemci," prohlásil na jaře 1992. Intervence měla úspěch. Námluvy Nomury a Plzeňských pivovarů v roce 1992 skutečně proběhly. Jako zástupci statutárních orgánů pivovarů jim tehdy asistovali dva politici, Vlastimil Tlustý (ODS) za ministerstvo zemědělství a Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) za resort obrany. V polovině června dorazila na ministerstvo zemědělství k připomínkování smlouva, podle níž má Nomura dělat privatizačního poradce pivovarů a obdržet dvě procenta z prodejní ceny. Pozoruhodné bylo, že platila již od května téhož roku. Rozpor nebyl nikdy vysvětlen, připravované trestní oznámení pro smluvní podvod ale neopustilo zásuvky zemědělského ministerstva. Námluvy ukončil privatizační projekt, který rozhodl, že 70 procent akcií půjde do kupónové privatizace. Plzeňské pivovary – přejmenované na Plzeňský Prazdroj - ovládla nákupem akcií IPB. stalo se tak nedlouho před 4. březnem 1998, kdy celou IPB koupila za dvě a půl miliardy Nomura. Nomura začala okamžitě jednat. 5. března 1998 převedla IPB 84procentní balík akcií pivovarů na firmu České pivo a na oplátku od ní o týden později dostala 7,2 miliardy korun. Bohužel IPB platila sama sobě. Banka totiž stejného 12. března půjčila uvedenou sumu výměnou za směnky společnostem Bankovní holding, Czech Trade a Prosper International. Tyto tři firmy peníze převedly na účet Českého piva, které je pak pouze vrátilo IPB. Transakce proběhly během 41 minut. IPB tak zůstaly v rukou směnky na 9 miliard. Posléze se ukázaly bezcenné. Krátce po krachu banky se totiž vynořila smlouva, podle níž je možné za směnky zaplatit bezcennými akciemi IPB. IPB na obchodu tratila více než sedm miliard, Nomura získala naopak 22 miliard. Sama totiž ovládla České pivo a celou společnost prodala za 22 miliard korun jihoafrickému koncernu SAB. Když ČSOB převzala aktiva IPB, podala na aktéry obchodu trestní oznámení. Vyšetřovatel Jiří Tvrdý v lednu loňského roku obvinil osm aktérů obchodu z úvěrového podvodu, porušování povinnosti při správě cizího majetku a zneužívání informací v obchodním styku. Kromě bývalého náměstka generálního ředitele IPB Libora Procházky je za úvěrový podvod stíhán i člen představenstva IPB Aladár Blaas a členové představenstva společnosti České pivo. Vyšetřování má skončit v březnu. "Čekáme ještě posudky a informace ze zahraničí," uvedla Tvrdého nástupkyně Alena Holečková. Vlastimil Tlustý a Miroslav Kalousek se přes podezření ze střetu zájmů, které představovaly jejich někdejší kontakty s Nomurou, stali členy poslanecké komise pro vyšetřování krachu IPB, Kalousek dokonce jejím předsedou. Komise popsala selhání státních úřadů při privatizaci a kontrole IPB. Přitom ale pominula fakt, že banka byla svého času věřitelem ODS a ČSSD. Nezmínila rovněž případnou odpovědnost politiků za ztrátu Prazdroje ani další bankovní tunely.